037 | DVĚ ŽENY PŘED ZRCADLEM

    JUSTITZ Alfred (1879 Nová Cerekev - 1934 Bratislava)

    Olej na plátně, 81 x 65 cm, rámováno, datace 1923, signováno vpravco nahoře A. Justitz 23, zezadu opatřeno výstavním razítkem Vystaveno v S.V.U. Mánes 1935.
    Opatřeno odborným posudkem PhDr. Rey Michalové, PhD.
    Vystaveno:
    Souborná výstava díla Alfreda Justitze, Mánes, 6. prosinec – 6. leden 1935, Riegrovo nábřeží, Praha.
    Publikováno:
    Souborná výstava díla Alfreda Justitze, Mánes, 6. prosinec – 6. leden 1935, str. 12, č. kat. 27.
    Komentář PhDr. Rey Michalové, PhD.:
    Posuzovaný obraz „Dvě ženy před zrcadlem“ je autentickým, špičkovým a mimořádně vzácným dílem Alfreda Justitze, významného příslušníka zakladatelské generace českého moderního umění, jehož malířská práce byla výrazem jeho lidské noblesy. Jeho tvorba vyrůstala z poznání tradic, navazovala na odkaz české a evropské malby od baroka přes romantismus a postimpresionismus, opírala se o aktuální vývojové proudy jako kubismus a (neo)klasicismus. Justitz byl od počátku solitérem, takže se v mládí nepřidružil ani k Osmě ani ke členům pozdější Skupiny výtvarných umělců. Na počátku dvacátých let se však dostal do kontaktu s Tvrdošíjnými – jejich úsilí vytvořit osobitý domácí projev na bázi evropského umění mu bylo více než blízké. Vystavoval s nimi jako host v letech 1921 a 1923. Přátelství navázané tehdy s Václavem Špálou a dalšími přetrvalo i v letech následujících.
    Alfred Justitz byl charakterem svého talentu přímo předurčen k tomu, aby v jeho díle nalezly ohlas (neo)klasicistní tendence, aktualizované v umění po první světové válce jako tzv. „návrat k řádu“. Klasické tvůrčí postupy, které si osvojil na akademiích v Praze, Karlsruhe a Berlíně, představovaly pozitivní protiváhu určitých složek jeho povahy, rozněcujících v něm snad jaksi predestinovaně pocity nejistoty a váhání. Klasicky uměřená skladba cézannovsko-derainovského rodokmenu se výrazně projevila v malbě figurální, v níž v letech 1919-1923 spočívalo těžiště Justitzovy tvorby a v níž autor dosáhl skutečně skvělých výsledků.
    „Dvě ženy před zrcadlem“ je nádherným, velkoryse koncipovaným obrazem sugestivní (neo)klasicistní figurace. Je to dílo, které reflektuje autorův tvůrčí zájem o námět aktu a intimní okamžiky ženského života. Linie excelentních nudit tak vede od předválečného obrazu „V přírodě“ (1914, olej, plátno, 72 x 80 cm, MG v Brně), přes „Tři ženské akty“ (1919, olej, plátno, 73 x 59 cm, MG v Brně) a „Koupání“ (1920, olej, plátno, 70,5 x 56 cm, MG v Brně) k posuzovanému obrazu „Dvě ženy před zrcadlem“ a finálně k nejrozměrnějšímu z Justitzových aktů, ke slavné „Betsabé“ (1927, olej, plátno, 146,5 x 114 cm, NG v Praze).
    Posuzovaný obraz „Dvě ženy před zrcadlem“ je bravurním příkladem sepětí tradice a nového, moderního ducha. (Neo)klasicistní, precizní linie se tu snoubí s post-kubistickou tvarovou redukcí a ozvuky monumentálnosti Picassových gigantických žen. V pojetí aktů se Justitz oprošťuje od příliš těsného vztahu k realitě, komponuje je z mohutných, téměř sochařských forem. Obraz je zcela prostoupen duchem moderního klasicismu, úžasnou kompoziční rovnováhou a promyšlenou stavebností, a to vše v ojedinělé, doslova apollinské harmonii se senzuálností hlubokého citového zážitku. Je to ono velmi křehké vyrovnání rozumovosti a spontánnosti, jež se tu malíři podařilo dosáhnout v naprosto dokonalé podobě.
    Osobně se domnívám, že tento obraz, který byl vlastně kompozičně hotov již v autorově kresebném náčrtu z roku 1920 („Skupina žen“, lavírovaná inkoustová tužka, papír, 21, 3 x 28 cm, MG Brno), představuje Justitzovu zcela svébytnou a mimořádně originální reakci na jedno z manifestačních děl českého (neo)klasicismu, obraz „Před zrcadlem“ (1920) od Rudolfa Kremličky. Tento skrytý „dialog“ činí posuzované dílo ještě zajímavějším.
    „Dvě ženy před zrcadlem“ jsou exkluzivní Justitzovou prací galerijních / muzeálních kvalit, která bude opravdovou chloubou sbírky poučeného sběratele.
    Významný český malíř podobizen, krajin i zátiší a jeden ze zakladatelské generace českého moderního umění. Svá studia začal u J. Kotěry na ČVUT, později však přešel do speciální školy žánrové malby na AVU, do ateliéru prof. M. Pirnera. Hned poté se zapisuje také do nově založené malířské školy prof. M. Thieleho. Mezi spolužáky měl O. Kubína nebo V. Nowaka, který o Justitzovi napsal, že více času, než se spolužáky, trávil se svým učitelem a první výstavu skupiny Osma nazval "dětskou nemocí“. Studijně pobýval v Karlsruhe a Berlíně, kde si osvojil německé malířství. Justitz obdivoval malíře Ingrese a postupně si uvědomil, že je mu rez akademie zažrán pod kůži asi víc, než sám předpokládal. O sobě a své generaci pronesl: "Pocházím z generace, která byla jednoho dne překvapena obrovským objevem moderní francouzské, tj. moderní malby. Do klidného nevzrušeného spánku akademické výchovy a veřejného našeho kulturního života uhodila puma…“. Po pobytu v Paříži a promluvách s Kubínem, Fillou a Feiglem se rozhodl otočit kormidlo své tvorby z akademického kurzu na moderní umění, ale jak si sám poznamenal: "Instinktivně jsem pociťoval, že se zde něco děje, ale moje povaha je taková, že jsem nemohl hned uvěřiti. Nepřesvědčím se tak snadno.“ V r. 1920 a v r. 1922 vystavoval se skupinou Tvrdošíjní. Ve dvacátých letech tíhnul k novoklasicismu, který mu byl umělecky nejbližší. Po první cestě do Paříže v roce 1910 a od zlomu 20. a 30. let se jeho tvorba i pod vlivem Emila Filly obrací ke kubismu v jeho lyrické verzi. Pro celou jeho tvorbu je příznačná spíše potemnělá barevnost a výrazová melancholie. Historik umění Vincenc Kramář Justitze zařadil do evropského kontextu, jehož nejvyšším měřítkem mu byl tvůrčí génius Pabla Picassa. Justitz je pro něj symbolem tvůrčího malíře toužícího po vytváření dokonalých děl a zosobněním neustálé snahy na hledání nových cílů, které mu umožnily postupovat stále vpřed. Nejvýše pak Kramář staví Justitzovy malby vzniklé po I. světové válce, za nejzralejší pak krajinomalby z poloviny 20. let. Všichni monografisté A. Justitze se však shodují, že v jeho díle nelze nalézt absolutní předěl, jeho tvorbu lze přirovnat k plynulé křivce, neustále stoupající a klesající v souladu s hledáním a vyzráváním výtvarného názoru. Z výstav: Rudolfinum, Praha (1906-1910), 1920 a 1922 s Tvrdošíjnými, Praha, Mnichov (1911), Berlín (1921), Mánes (1927), Posmrtná souborná výstava v Mánesu (přelom 1934/5).
    Autor viz T 1/446, V 2/582, TB 19/353, B 6/136, NEČVU 1/330, M. Dohnalová: A. Justitz. Praha 1988.

    • vyvolávací cena: 2 100 000 CZK
    • dosažená cena: 3 950 000 CZK