Olej na kartonu, 63 x 47 cm, rámováno, pod sklem, datace – okolo r. 1900, signováno vlevo dole PANUŠKA.
Posoudil a pravost potvrdil PhDr. Mgr. Michael Zachař.
Akademický malíř, kreslíř a ilustrátor, známý hlavně malbou krajinných výjevů a pohádkových či fantaskních motivů. Hořovický rodák, který studoval na pražské akademii u Maxmiliána Pirnera, od něhož se naučil zejména figurální a romantické malbě, později prošel také krajinářskou školou Julia Mařáka. Byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes a Jednoty výtvarných umělců. Ačkoliv jeho nejpočetnějšími náměty jsou romantické krajiny, močály, tůně či skály, veřejnosti je znám spíše svou až pohádkovou tvorbou, kdy na svých obrazech a kresbách vyobrazuje nejrůznější strašáky, vodníky, umrlce a jiné nadpřirozené bytosti. Do krajiny zejména v pozdější tvorbě promítá také svou zálibu v historii a archeologii, která dala vzniknout množství obrazů pravěkých sídlišť. Ve 20. a 30. letech byl několikrát u Jaderského moře, odkud pochází jeho malby přístavů, zátiší s kraby a jiná mořská témata. Jeho tvorba koření v symbolismu a pohádkovém novoromantismu, v přírodních motivech se pak uvolňuje k větší barevnosti. Jeho život i dílo bylo spjato s Vysočinou, která mu je mnohdy námětem, dlouho pobýval v Kochánově u Světlé nad Sázavou, kde také zemřel. Malbě se později věnovali také jeho synové, Jaroslav a Vladislav.
Panuškův malířský rukopisu byl velmi uvolněný, tato uvolněnost je zřejmá v tvorbě již kolem roku 1900. Až později, kolem r. 1907, přistupuje malíř k pádnějšímu impresivnějšímu přednesu. V hutných tazích napitého štětce autor výtečně zachycuje okamžiky na polích a lukách, vodní hladiny, ohníčky s cikány, chatrče nebo slunce v korunách stromů.
Po r. 1910 pod autorovou rukou začaly vznikat pohledy do pravěku domácí krajiny, s mamuty a pralesy, s jeskynním člověkem a jeho pohanskými obřady, s dávnými sídlišti a modlami.
Zcela unikátní jsou autorovy strašidelné výjevy, jeho upíři a strašidla, jimiž údajně strašil již v Mařákově ateliéru kolem r. 1895. Panuška znal jistě vodníky a příšerky Schwaigerovy, nicméně se nesnížil k napodobování, ba naopak hýřil svéráznými nápady, někdy na hranici šílenosti. Všem autorovým strašidelným zobrazením je společná jedna věc: útok nebo alespoň ohrožení diváka. Dle historika umění O. M. Urbana se v Panuškově tvorbě nejednalo o prvoplánové zobrazení pohádkových bytostí, ale o expresivní vyjádření opravdového zla a hrůzy. Panuškova „strašidla“ se dají brát jako reakce na zájem o lidskou psychiku v poslední třetině 19. století a pronikání tohoto zájmu do všech linií lidského života, mimo jiné také do umění. Malířovo dílo týkající se vypodobnění hrůz a strachů se zaměřuje na zaujetí diváka, atakuje jeho pozornost, hypnotizuje ho. Všechny složky díla se snaží diváka vtáhnout do děje, do dané emoce. V prvé řadě je to prostředí, které je pošmourné, homogenní, temné, neidentifikovatelné. Poté následuje smysl, na které téma obrazu útočí, ve většině případu je to zrak. Zírající strašidlo obrací pozornost na diváka a snaží se ho zcela uhranout, cílí na divákův strach. Už Panuškův kolega Kaván dodává, že se malíř snaží upozadit některé „nepotřebné“ rysy příšery, a naopak rysy motivované se snaží zdůraznit. Divák se stává kořistí téma obrazu, a to ať se jedná o strašidlo, vodníka či upíra. Panuškovy příšery útočí především na smysly diváka tak že jeden zvýrazní. Příšery svým vypodobnění udržují přím kontakt s obecenstvem svou frontálností a detailem. Všechny tato strašidly protkaná díla mají společný rys, svou sugestivnost.
Autor viz T 2/242, V 3/545, TB 26/206, B 8/112, NEČVU 2/601.