Olej na plátně, 19,5 x 21,5 cm, rámováno, datace – 60. léta 19.st., rentoilováno.
Opatřeno odborným posudkem PhDr. Naděždy Blažíčkové-Horové.
Komentář PhDr. Naděždy Blažíčkové-Horové:
Předložený obraz komorních rozměrů Zřícenina v měsíčním světle, i když nepodepsaná, je nepochybná práce malíře Augusta Bedřicha Piepenhagena. Nezaměnitelný rukopis, citovost, nálada a nostalgie, pitoresknost přírodních záběrů, kult zřícenin a starých stromů, skalnatých krajin, mostů, lávek, zamlžených cest a lesních stezek příznačně charakterizuji malířovu tvorbu. Romantický námět zříceniny hradu zarostlého křovinami v opuštěné přírodě za nočního měsíčního osvětlení není konkrétním přírodním záběrem, jde o malířovu krajinnou představu, nemaloval v plenéru, ale doma v ateliéru, inspiraci přitom hledal v chomáčích mechu, který si pěstoval za okny. Námět zřícenin, cesty, lávky nebo mostu v lesní krajině za bouře, noci, za úplňku, s pocestným i bez stafáže, Piepenhagena obzvlášť zaujal a mnohokrát jej varioval. Měl ho ve svých vzornících, kterými obesílal Vídeň, Linec, Mnichov i Berlín, kde mimo to že vystavoval, nabídl svými vzorníky zákazníkům možnost objednat si u něho podle výběru konkrétní motiv v libovolné velikosti. V šedesátých letech vyvrcholilo jeho úsilí o emocionální zobrazování přírody. Piepenhagenovo předložené nokturno Zřícenina v měsíčním světle je charakteristickým příkladem jeho osobitého malířského mistrovství.
Významný malíř krajinář, mistr romantických kompozic a nálad, studoval u krajináře J. H. Wuesta v Curychu. Od r. 1910 se trvale usadil v Praze. Od dvacátých let se intenzivně věnoval krajinářství. Jeho varianty horských krajin a jezer mají snový charakter, podtržený jemnou barevností a přízračnou světelností. Přátelil se s J. Navrátilem, který mu byl také blízký malířským stylem a s A. Stifterem, rakouským krajinářem a básníkem biedermeierovské vize přírody. Od 30. let obrazy nedatoval a autorskou signaturu změnil na ligaturou psané AP. V této době si také vypracoval svůj příznačný malířský styl, který podpořil studijními cestami po krajinách v Německu, Belgii a Francii. Neustále obměňoval pohledy na horská údolí s jezery a řekami, na hradní zříceniny na skalách, na vodní hladiny se zrcadlením úplňku, na lesní cesty ozářené měsíčními nebo slunečními paprsky, ale také na zasněžené scenérie. Koncem 50. let se na jeho obrazech přestala objevovat početnější stafáž, jen osamělý poutník oživuje krajinu. Ve svých romantických kompozicích převážně komorních rozměrů, vytvořených chvějivou barevností, vyjádřil svůj únik do snění a k přírodě. Podle vzpomínek dcery Charlotty maloval i v ateliéru. V závěru tvorby se Piepenhagen snažil o zásadní barevné scelení a přistoupil k redukci na černou a bílou. Peiepenhagenova tvorba byla už za jeho života velmi oblíbená, mezi její obdivovatele patřil třeba J. Neruda a dodnes se těší neutuchajícímu zájmu uměnímilovné veřejnosti.
Autor viz T 2/269, TB 26/598, B 8/313, NEČVU 2/611.