Tušová malba na rýžovém papíře, 96 x 177 cm, adjustováno v originální autorské vitríně, datace - r. 2013, vpravo dole signováno Federico Díaz a označeno autorským razítkem.
Federico Díaz je mnohostranným umělcem, který již od poloviny 90. let důsledně reflektuje vztah frenetického vývoje počítačových technologií, nových médií a univerzální lidské zkušenosti mýtického typu. Díazovy práce intuitivně řeší konfliktní povahu tohoto vztahu, snaží se ukotvit komplexitu chaotické postindustriální existence člověka v jeho přirozenosti, na jeho primárních, tj. emocionálních a sociálních základech. Díazova orientace na vztah mezi vědou a uměním, intenzivní zájem o problémy ekologie a urbanismu, experimentování v oblasti designu a architektury, technická preciznost a nákladnost prací - charakteristiky na české umělecké scéně zcela neběžné, staví jeho práce do kontextu mezinárodního elektronického umění, které bezprostředně komunikuje s globálním divákem. Řada Díazových projektů byla prezentována v Paříži, Londýně, Miláně, Madridu, Düseldorfu, Tokyu či v Linci. Akustickým objektem Nostalgia (1992) Díaz společně s tvůrčím týmem E-Area iniciuje řadu vizuálních instalací. Elementární, biomorfní, embryonální tvar připomínající mušli ale nefunguje pouze jako skulpturální, prostorově autonomní objekt, ale jako interaktivní pole. S aktivací vnímání diváka pracuje ještě důsledněji instalace Spin. Dehybernace (1993 - 5) nebo Photon, Fermion, GUG (1994-1997), které reagují na naše pohyby prostřednictvím sensorů, takže ovlivňujeme výsledný obraz a stáváme se spoluaktéry scénáře. Pozdější počítačová simulace E-mpact (1999) je blízko sugestivnímu prožitku virtuální reality, projekt současně můžeme chápat jako jakýsi manifest E-arey, platformy chápané jako energetické centrum. Metafora kruhu, spojující elementární principy univerza, je zamyšlením nad prouděním energií a kosmickým řádem, nad vztahem proměnlivosti a danosti. Počítačová animace Generatrix (1999-2000) reflektuje ambivalenci našeho vztahu k reálnému světu a simulovanému kyberprostoru, kterou Díaz přirovnává k„situaci obojživelníka“:
Autor viz Ch 2/44.