Bromostříbřitý papír Kodak, 28,5 x 23 cm, rámováno, pod sklem, datace - 1938, signováno později tužkou vpravo dole ve fotografii mirhák 39.
Publikováno:
Vladimír Birgus, Jan Mlčoch, Česká fotografie 20. století, Kant, Praha, 2009, str. 110.
Komentář PhDr. Karla Srpa:
Jedná se o naprosto unikátní soubor fotografií, pocházející z nejzásadnějšího Hákova období, kdy uskutečnil svoji prvou samostatnou výstavu v divadle E. F. Buriana (V. salon na chodbě, duben, 1938), kterou 12. 4. 1938 zahájil Jaromír Funke. Fotografie Maska (kterou zde máme navíc ve dvojím provedení, lišící se zatónováním papíru) a Torzo patří k snad nejslavnějším Hákovým fotografiím vůbec, neobejde se bez nich žádná Hákova výstava či monografie (viz autorovy samostatné retrospektivy v Galerii Vincence Kramáře v roce 1971 nebo v Nové Pace v roce 2011). Tyto čtyři fotografie jsou objevem: jde totiž o původní zvětšeniny (lze předpokládat, že možná byly i vystavené na Hákově první samostatné výstavě v roce 1938), nikoli o pozdější autorovy tisky z období po roce 1945. Jsou zároveň v autentické adjustaci.
Tento soubor fotografií se týká ženského těla, k němuž si Hák našel neotřelý přístup, částečně inspirovaný surrealismem (viz fotografie Maska), avšak na těchto snímcích se již vzdálil jakékoli experimentace a předvedl se jako čistý fotograf. Snímek Maska zde máme ve dvou provedeních, lišících se typem papíru, která vznikla krátce po sobě (z Hákovy datace se ukazuje, že fotografii datoval nikoli podle toho, kdy vznikla, ale s velkou pravděpodobností podle toho, kdy ji daroval nebo prodal, případně nově vykopíroval). Na fotografiích se jeví Hák jako mistrovský technik světla a stínu, který dokáže pracovat s jemnými přechody, zvýrazňujícími plasticitu, což je patrné jednak na Masce, jednak na Torzu, které jeho mistrovství práce se světlem a stínem rozvádí do technicky neuvěřitelných poloh. Čtvrtá z fotografií je téměř holdem Edwardu Westonovi. Z ženského aktu dělá Hák tvar, který je téměř zbaven souvislosti s tělem, jehož části jsou osamostatněné, stávají se nositeli výrazného senzitivního napětí.
Soubor čtyř fotografií je naprosté unikum, které už u Háka mnoho let nemělo obdoby.
Významný a výjimečný český fotograf, který se vyučil u svého otce Fr. Háka, fotografa v Nové Pace. Svůj cit pro kompozici rozvíjel mj. díky společným cestám po Nové Pace a jejím okolí. Pod křídly otce se věnoval také fotografování portrétů novopackých obyvatel při oficiálních akcích i v momentkových situacích. Po vyučení Hák pracoval (1925 až 1928) u firmy Langhans v Praze, v r. 1931 v ateliéru firmy Horn v Bratislavě. Od roku 1937 byl fotografem souboru divadla E. F. Buriana D34 v Praze, pro které vytvářel propagační fotografie. Mezi představitele moderní fotografie patřil od 30. let, v roce 1942 se stal členem umělecké Skupiny 42, od roku 1948 členem S. V. U. Mánes a od roku 1958 byl členem skupiny Bilance. Jeho zaměstnavatelem byl také Státní film a v letech 1954 až 1967 Ústav pro teorii a dějiny umění Československé akademie věd. Hákova tvorba byla prvotně inspirována vlivy meziválečné avantgardy a městským prostředím, které mu poskytla po jeho příchodu Praha. Hák byl všestranným fotografem - dokázal fotografovat jak profesionální komerční fotografie, tak reportážní a umělecké momentky. Byl hluboce ovlivněn surrealismem, o čemž vypovídají i jeho fotografické techniky. Vytvořil rovněž řadu lyrických aktů, imaginárních zátiší, ale i fotografií s tematikou města. Za svůj život uspořádal na 80 výstav a zúčastnil se Mezinárodního fotografického salonu v Miláně a Dijonu, pravidelně vystavoval v pražském Mánesu. Zahraniční výstavy se konaly i v Antverpách, Stockholmu, Kodani, Oslu, v Rakousku, Švýcarsku aj. Vystavoval po boku velkých jmen, jako byli John Heartfield, Man Ray, László Moholy-Nagy, Brett Weston či Alexandr Rodčenko. Souborná výstava jeho tvorby se konala v Nové Pace, kam se vrátil, aby s dalšími rodáky a svými blízkými přáteli sochařem Ladislavem Zívrem a malířem Františkem Grossem představili svou tehdejší tvorbu.