Olej na plátně, 135 x 69 cm, rámováno, datace 1964, signováno vpravo dole Balcar 64.
Olejomalba Jiřího Balcara představuje ukázku autorovy zralé tvorby, v níž se prolíná malířské gesto s principy strukturální abstrakce a informelu. Vertikálně orientovaná kompozice působí jako jakýsi vizuální záznam paměti, v němž se jednotlivé vrstvy obrazu postupně odkrývají a znovu překrývají. Balcar zde pracuje s omezenou barevností, dominují odstíny šedé, černé a bílé, které vytvářejí subtilní, avšak hluboké tonální napětí. Povrch obrazu je výrazně materiálový, místy až erodovaný, jako by nesl stopy času, otisky zásahů i náznaky setřených znaků. V horní části lze tušit fragmentární kresbu či znak, který se však rozplývá a ztrácí v okolní struktuře. Tento princip čitelnosti a jejího záměrného narušení je pro Balcara typický. Kompozice je vystavěna jako vertikální pole, sevřené tmavšími pásy po stranách, což umocňuje dojem jakéhosi výřezu či izolovaného prostoru. Středová plocha pak působí jako aktivní pole dění, v němž se odehrává tichý dialog mezi gestem a strukturou. Obraz tak osciluje mezi konkrétním a abstraktním, mezi znakem a jeho rozpadem. Balcarova tvorba šedesátých let reflektuje širší tendence evropského informelu, avšak zachovává si osobitou polohu. Jeho práce nejsou pouze expresivním záznamem, ale nesou v sobě i latentní významovou rovinu, často spojenou s tématy komunikace, znaku a lidské přítomnosti. V tomto smyslu lze dílo chápat jako introspektivní obraz, který spíše naznačuje, než aby jednoznačně sděloval. Celek působí tlumeně a soustředěně, avšak zároveň v sobě skrývá vnitřní napětí a energii. Právě tato zdrženlivá expresivita a práce s pamětí materiálu řadí Balcara mezi výrazné osobnosti českého umění druhé poloviny 20. století.