Autor od poloviny 70. let začal vytvářet kresby, pro jejichž označení zvolil termín lineární partitury. Povrch jednotlivých listů pokrývá soustava rovnoběžně narýsovaných linií či křivek, vytvářejících elementární strukturu daného díla. Partitura Milana Grygara je založena na drobném geometrickém rastru. Každá linie tu je zamýšlena jako jakási dráha v čase nebo nositel zvuku. Tato kresba je přímo prostorovou představou zvuku, který je obsažen v činnosti čáry, jež je narušena, protknutá barevnou linií, v daném případě, žluté barvy. Tato linie protíná po své délce povrch jednotlivých partů, a tak nejenže vytváří pocit pohybu, ale taktéž udává cílený zápis v tom daném z každých partů. V daném případě se navíc nejedná o obyčejnou křivkou, ale jedná se o zacyklenou linii v podobě žlutého kruhu. Tento kontrast, v podobě rovných linií a žlutého kruhu, navozuje pocit zakončení všehobytí. Milan Grygar v předloženém díle opět potvrzuje svou jedinečnost na poli vizuálního umění.