Olej na plátně, 44,5 x 60,5 cm, rámováno, datace 1928, signováno vlevo nahoře AJustitz 28.
Opatřeno odborným posudkem PhDr. Karla Srpa.
Provenience:
Původní sbírka Jaroslava Borovičky.
Restituce z Národní galerie v Praze, 0 – 1044.
Vystaveno:
CXLIII členská výstava S.V.U. Mánes, 17. 10. – 18. 11. 1928, č. k. 144.
Zátiší Alfreda Justitze pochází z autorova zlomového období, kdy se po své velké retrospektivě v SVU Mánes v lednu 1927, stal v roce 1928 řádným členem tohoto spolku, jehož členských výstav se zúčastnil od roku 1928. Jde o důležitý předěl, související i s proměnou Justitzova malířského stylu, jenž se od novoidealismu, vrcholícímu v roce 1927, vrátil k smyslovějšímu realismu jako svému výchozímu zdroji. Justitz, který se vyhnul syntetickému kubismu, aby si stále uchoval ve výtvarné paměti expresivnější stránku svých počátků, se v roce 1928 na členské výstavě SVU Mánes představil soustředěným souborem zátiší, označitelným za příklad prosazujícího se moderního realismu. Zátiší s bílým košíčkem vnímáme z mírného nadhledu. Na stole je rozvinutá modrá drapérie jako základní zrakový podnět, jenž se stal určující pro celou kompozici. Od něj se odvíjí veškeré dění: Drapérie leží na dřevěném, červeně zabarveném stole, který téměř překrývá. Její vláčnost kontrastuje s pevnými hranami stolu. Jde o úvodní souvztah, určující pocitové rozpětí celého obrazu. Účinek modré, lze sledovat na dvou místech v pozadí i na průhledné sklenici, stojící před bílým košíkem. Výrazně zjednodušené, tvarově pevně charakterizované předměty napovídají, že světlo do zátiší vstupuje z levé strany, aby vyjevilo jednotlivé motivy, které dostaly výrazné barevné rozpětí, jak lze sledovat na odstupňovaném barevném pojetí jednotlivých předmětů, seřazených od žluté na prvém jablku po hnědou kůrku chleba, který výběr znázorněných předmětů uzavírá. Ostřejší tóny temně červené umístil Justitz do středu zátiší, do dýmky a slupky jablka. Vyhrocený cit pro barevné souvztahy se projevil ve středu obrazu, ve dvou spolusouvisejících „černobílých“ motivech, sklenice a košíku, prvém, který byl zcela odhmotněný, jehož plasticitu musel Justitz vytvořit, a druhém, na jehož povrchu se proměna vztahu světla a hmoty výrazně vyjevuje, když je levá část prudce osvětlena, takže se mění až v jemný bílý reliéf, hapticky vyjádřený, a pravá, naopak tone ve stínu, jak pruty pleteného košíku postihl černý, rytmus mírných vlnovek. Právě na monochromnním vztahu sklenice a košíku, umístěných ve středu zátiší, a barevnosti okolních motivů, vysvitne Justitzovo malířské mistrovství.