Tempera, olej na lepence, 20 x 37 cm, rámováno, datace 1959, signováno vpravo nahoře F.M. 59, zezadu opatřeno autorským číslem soupisu 800 (červenou barvou v rámečku), tužkou římské číslo XIII.
Opatřeno odborným posudkem PhDr. Karla Srpa.
Vystaveno:
Výstava obrazů Františka Muziky z let 1920–1964, Krajská galerie Hradec Králové, 7. 6. – 5. 7. 1964 (zachyceno na pohledu do výstavy).
Výstava obrazů Františka Muziky z let 1920–1964, Oblastní galerie Liberec, 19. 7. – 16. 8. 1964, kat. č. 89.
František Muzika. Obrazy z let 1935–1965, Praha, Galerie Fronta, 25. 9. – 26. 10. 1966, kat. č. 37.
Publikováno:
František Šmejkal, František Muzika, Odeon, Praha 1966, obr. 143.
Vlastimil Tetiva, František Muzika, Praha 2012, str. 222, č. k. 173.
Nabízené dílo Larva z ruky Františka Muziky rozvíjí jeho charakteristický imaginativní jazyk, v němž se organický tvar proměňuje v nositele symbolického významu. Vertikálně orientovaný útvar, vystupující z neutrálního, jemně strukturovaného pozadí, působí jako bytost na pomezí přírodního organismu a fantaskního objektu. Jeho silueta je modelována temnými, zahuštěnými tóny, které se postupně rozplývají do průsvitnějších vrstev, čímž vzniká dojem proměny či postupného zrodu. Tvarová nejednoznačnost je pro Muzikovu tvorbu příznačná. Motiv lze číst jako stylizovanou figuru, schránku, či jakousi „larvální“ fázi bytí, naznačenou již samotným názvem. Celek tak osciluje mezi konkrétním a abstraktním, mezi hmotou a jejím rozkladem či metamorfózou. Drobný detail v dolní části, připomínající fragmenty či odpadlé části, podtrhuje dojem procesu, v němž se forma rodí, mění nebo zaniká. Barevná paleta je založena na kontrastu temného útvaru a teplého, okrového podkladu. Právě tato omezená paleta umožňuje soustředit pozornost na strukturu a vnitřní napětí formy. Povrch malby nese stopy citlivé práce s materiálem, v níž se prolíná temperová hutnost s olejovou měkkostí. Muzika zde navazuje na svou dlouhodobou orientaci k surrealismem inspirované imaginaci, avšak v pozdním období ji redukuje do koncentrovanější, znakové podoby. Dílo nepůsobí jako ilustrace konkrétní představy, ale jako vizuální metafora proměny, existence v přechodovém stavu, který je otevřený interpretaci. Skutečnost, že práce byla opakovaně vystavena a publikována v základní literatuře o autorovi, a zároveň konzultována předními odborníky, potvrzuje její význam v rámci Muzikovy tvorby konce padesátých let, kdy jeho imaginativní projev dosahuje mimořádné koncentrace a výrazové jistoty.