Akvarel a kvaš na papíře, 44 x 60 cm, rámováno, pod sklem, signováno vpravo nahoře Beneš 43, 1991, zezadu opatřeno přípisem s určením.
Viděné dílo spadá do autorova raného období, do období, kdy navštěvoval soukromou školu Emanuela Frinty. Rok 1943 je též rokem, kdy byl Vlastimil Beneš povolán na nucené práce a lze tuto zkušenost, náladu a pocity plynoucí z válečné okupace a války samotné přičíst i interpretaci námětu. Projevuje se zde animálnost, surovost lidského konání, které pocítily Sabinky při násilném odvlečení a zotročení, vytržení z domácího prostředí, a toto vytržení a částečné zotročení nejspíše pociťoval i sám autor. Vlastimilu Benešovi bylo odepřeno při uzavření vysokých škol v roce 39 vysokoškolské vzdělání v oboru historie, a tak se v následujících letech války soustředil právě jen na uměleckou činnost, kterou dále rozvíjel. Únos Sabinek v Benešově podání sice projevuje pozdější náklonnost k zlehčování námětů, ale pouze zgeneralizovaním lidského těla. Jinak se celá kompozice, která navozuje svým podáním úzkost a trápení, nese v temných odstínech hnědi a černě a zelené. Vyvalené oči a pootevřená ústa nasvědčují trápení Sabinek a agresi, která proti nim byla vedena. V tomto raném díle autora se projevuje malířův smysl pro podání věcí v tom nejholejším možném principu, přesto o nic neochuzeném v rámci námětové linky. Tato ojedinělá poloha Vlastimila Beneše je krásným příkladem jeho rané tvorby a přístupu, jenž v jistých konturách předznamenává umělcovu pozdější tvorbu.