Olej na lepence, 34 x 40 cm, rámováno, datace – okolo 1912, signováno vpravo dole Prucha.
Opatřeno odborným posudkem PhDr. Mgr. Michaela Zachaře.
Obraz bude zařazen do připravovaného soupisu díla Jindřicha Pruchy.
Z posudku PhDr. Mgr. Michaela Zachaře:
Obraz s motivem vrb u potoka je blízký výškově situovanému většímu oleji ve sbírkách Národní galerie v Praze zakoupenému za akademika Kotalíka z klatovského soukromého majetku (Potok v Kraskově, olej, plátno 67 x 51 cm, 1914, inv.č. O 13517) je pozoruhodným nálezem. Prucha náleží k nejvýznamnějším českým malířům a k zakladatelům moderní malby u nás. Vyšel z domácí zažité realistické tradice chittussovské, jíž rozvinul soudobými podněty impresionismu, fauvismu i expresionismu, aby se v závěru své tvorby vrátil k úhrnné, sevřené slavíčkovské formě monumentalizující viděnou i žitou krajinu domova. Po návratu z mnichovských studií na jaře 1912 zacílil Prucha domů do Železných hor a vytvořil řadu velkých silných obrazů, mj slavný rodinný portrét. Kromě těch pracoval v plenéru na lepenkách a chytal atmosférické imprese, jimž ovšem v jeho případě patří spíš označení exprese. V okolí Župandy, kde Pruchovi bydleli, vnímal neobyčejně citlivě každý záhyb terénu, vlnění větví, měnlivá oblaka, jimž dokázal vetnout až elektrizující uhrančivost – mentálně jde o pokračování lebedovského nervního vidění krajiny jako projektu sebe sama. Velkým vzorem mu byl ovšem Antonín Slavíček, jehož dílo znal jednak z výstav Spolku Mánes, z reprodukcí ve Volných směrech, ale pak zejména, a především z posmrtné výstavy roku 1910. Musel nutně poměřit síly se zvěčnělým bardem a maloval na těch samých místech, zejména v Kraskově, ale též v Počátkách nebo Míčově. Barvu držel na uzdě, štětec vedl však rázněji, širokými tahy. Nešlo o kopie, musel se v nich takříkajíc vymluvit. Velké obrazy bývají někdy poněkud tužší, ale v menších olejích docílil Prucha mimořádné živosto a uvěřitelnosti v „interpretaci živlů“, jak krásně kdysi vyjádřil Jan Marius Tomeš. Uhrančivost a zdušená exprese větrných až bouřlivých krajin vycházela zkrátka Pruchovi stejně sugestivně jako Slavíčkovi.