Olej na plátně, 50 x 69 cm, rámováno, datace 1943, signováno vpravo dole Zd.Sklenář 43.
Opatřeno odborným posudkem PhDr. Karla Srpa, pravost díla potvrdil galerista Zdeněk Sklenář.
Nabízený obraz je zařazen v soupisu díla Zdeněk Sklenář Foundation.
Vystaveno:
Spolek výtvarných umělců Mánes, listopad – prosinec, Praha, 1947
Zdeněk Sklenář / Deset tisíc věcí – deset tisíc let, GHMP, Praha, 2010.
Publikováno:
František Šmejkal, Zdeněk Sklenář, 1984, č. obr. 15.
Zdeněk Sklenář 1910 – 1986, Deset tisíc věcí – deset tisíc let, Dům u kamenného zvonu, 2010, s. 91.
Obrazy Zdeňka Sklenáře, vznikající během druhé světové války, pronikala velmi často temná atmosféra noci. Šlo o postromantické osudové, baladické vize parků, nábřeží, ostrovů, opuštěných míst, inspirovaných konkrétním prostředím, avšak během zobrazení silně proměněným a přizpůsobeným záměrům malíře. Nabývají fantaskní scéničnosti bez lidských postav. Hlavními herci jsou rozpadající se zdi, keře, stromy, kameny, zlomky staveb, jež jsou volně rozeseté ve vláčném, trávníku. Na temné obloze jsou kruhové světelné útvary, o nichž není jasné, zda jde o hvězdy či městské osvětlení, které ozařují prostředí zezadu, uvádějí do hry protisvětlo, jež umožňuje, aby podivný dvojstrom se dvěma kmeny propojenými korunami, připomínající lidskou bytost v pravé čísti obrazu vrhal před sebe dlouhý stín, zatímco zídka, z níž odpadá omítka tak, že místy vyjevuje cihlové zdivo, která je vlastním prahem, umožňujícím nahlédnutí do obrazu, je osvětlena zepředu. Obraz je výrazně promyšlenou kompozicí, nacházející se na pomezí snu, jehož východiskem bylo určité místo, parčík na Smetanově nábřeží (Sklenář měl ateliér nedaleko), avšak převedené do magických souvislostí, v nichž autor rozvinul svoji organickou vizi přecházení tvaru od jeho reálné k imaginární podobě. Sklenáře lákal obrácený svět, který měl svá tajemství a nebezpečí, který znejasňoval zjevné tvary, dával jim až výhružnou podobu. Obraz má své přesné zasazení, vedoucí vnímání: začíná z levého spodního okraje, odkud vede přes horizontální zídku, za níž roste keř, jehož obrys vykrajuje v louce uzavřený útvar, jímž pronikají tenké kmeny, do pravého horního rohu, jejž ovládá strom, připomínající tvarem část lidské ruky, měnící se ve své horní části v temnou siluetu lidské postavy. Na obraze Sklenář rozvinul svoji osobitou tvarovou mnohoznačnost, antropomorfizující přírodu. Význam obrazu Park v noci ve Sklenářově monografii vyzdvihl František Šmejkal, který upozornil, že v autorově rané tvorbě jde o stěžejní obraz, předznamenaný mnoha kresbami a následovaný i pozdějšími litografiemi. Označil jej za „halucinatorní nokturno“, ke kterému autor dospěl postupnou transformací reálných námětů, jež se během tvůrčího procesu proměnily ve fantaskní objekty, ztrácející souvislost se svými původními východisky. Sklenář stvořil novou, snovou realitu, jejímž zdrojem byly bezprostřední smyslové podněty. V jeho válečné tvorbě má zásadní místo jakési křižovatky, sumarizující jeho dosavadní malířské poznání.
Máme před sebou jeden z nejpůsobivějších a nejvýznamnějších obrazů Zdeňka Sklenáře nejen z jeho válečného období, ale i z jeho celé tvorby.