Olej na lepence, 61 x 72 cm, rámováno, pod sklem, datace 1909, signováno vlevo dole Prucha.

Opatřeno odborným posudkem PhDr. Karla Srpa.

Opatřeno laboratorní zprávou Národní galerie v Praze.

Z posudku PhDr. Karla Srpa:

Co nás na této krajině Jindřicha Pruchy okamžitě zaujme, je jeho velké vzdálení se od místní krajinářské tradice a zřetelnější příklon k vídeňské malbě. Tento dočasný rys v jeho díle měl významný dopad na malířské pojetí, na celkové barevné a kompoziční rozvržení této výjimečné krajiny, pocházející z autorova raného období. Zasněžené, do kopce prudce ubíhající monochromní pláně, se zastavují těsně před horizontem u horního okraje rámu. Obzor vytváří mírný, skloněný oblouk, aby nechal připustit temné nebe. Krajina je ozářená, není z ní patrný žádný stín. Prucha vyvolává dojem jako by byla spíše zalita měsíčním světlem než slunečními paprsky. Zdůrazňuje psychické ladění, vyhraněnou atmosféru opuštěnosti. Zvedající se, stoupající terén člení osamělé stavby, které jsou do něj pevně zasazené, jako by z něj vyrůstaly, a mírné holé stromy, jen tak volně posazené v krajině, doslova s ní splývají jako její bytostná součást. Jde o celistvý, jednotný pohled. Prucha tak vytvořil působivou vizi, která má pevnou geometrickou osnovu, jak naznačují horizontální linie v popředí, vnášející do ní určitou rytmizaci, a dvě diagonální linie cest, jedna ubíhající vlevo strmě vzhůru, jdoucí z pravého okraje, obě se střetávají na horizontu. Silnému smyslovému zážitku dal Prucha pevnou geometrickou osnovu, ve které vstupy bělob měly výrazný senzitivní ráz. Pro diváka je důležitý obzor, na kterém se láme světlo, zalévající krajinu, a temno, nacházející se na nebi. Prucha se v tomto raném díle ukázal jako výrazný malířský talent, který si dovolil i drobné finesy, patrné z červené stopy vpravo vedle domu či jeho modrých okenic. Obraz má monumentální ráz. Jeho objev je velkým obohacením v poznání vývoje české krajinomalby před rokem 1914.