Olej na plátně, 34,5 x 48,5 cm, rámováno, datace 1952, signováno vpravo dole J. Šíma 52.

Opatřeno odborným posudkem PhDr. Karla Srpa.

Z posudku PhDr. Karla Srpa:

Obraz pochází z klíčového období Josefa Šímy, kdy po dlouhé, mnohaleté odmlce se vracel opět soustavně k malbě. V roce 1952 Šíma uzavřel svůj vztah ke krajině z oblasti Corréze, pojaté ještě více realisticky, aby obnovil své starší zkušenosti, jež měl s pláněmi z Brie, které jej přivedly k důraznějšímu abstraktnímu pojetí. Obrazy z roku 1952 jsou prvými kroky na této cestě, které jej budou provázet až do konce života. Šíma se v nich silně uvolnil, dal průchod své bezprostřední představivosti, která se soustředila do ohraničených shluků odstupňovaných barevných polí, které se místy překrývaly, místy pronikaly, avšak souhrnem vytvářely prorůstající se celek, vyjadřující autorův silný kosmogonický ideál jednoty světa, na němž se souměrně podílejí všechny živly, oheň, reprezentovaný spodním pásem, země, zastoupená prosvětlenými okry, uzavírající spodní polovinu obrazu, vzduch i voda, smíšené ve druhé polovině obrazu zelenomodrým útvarem, volně připomínajícím vegetaci. Šíma hledal poměry mezi jednotlivými živly, často proti sobě stavěl jen některé, avšak právě v roce 1952 jeho syrovými plátny procházela tato jeho ústřední představa komplexně, Máme tak možnost být přítomni nejen silnému emotivnímu zážitku z vnímání obrazů, ale i sledovat přesouvající se poměry jednotlivých vzájemně provázaných sil. Obraz, pocházející z období autorova druhého narození, je výrazným dílem, které jako by se neustále dělo, při jeho sledování vzniká pocit, že se chvěje, že jím probleskuje světlo, že některé jeho části před zrakem plynou. Šíma své kosmogonické vizi dokázal vetknout výrazný pohyb, dal ji znaky, které se staly nosné pro celou jeho další tvorbu. Rok 1952, ve kterém Šíma začal opět malovat, se tudíž stal znovuzrozením, které se však pohybovalo na mnohem vyšší názorové rovině než během autorova meziválečného období.