Olej na kartonu adjustovaném na plátně, 50 x 61 cm, rámováno, pod sklem, datace 1908, signováno vlevo dole Emil Filla 1908.
Opatřeno odborným posudkem PhDr. Karla Srpa.
Vystaveno:
Jubilejní výstava díla Emila Filly, S.V.U. Mánes, Praha, květen 1932, č. k. 17.
Publikováno:
Vojtěch Lahoda, Emil Filla, Praha, 2007, s. 84.
Obraz Hráči šachu z roku 1908 patří k zásadním dílům raného období Emila Filly a současně k nejvýmluvnějším projevům programového směřování skupiny Osma. Motiv hry zde nevystupuje jako pouhý žánrový námět, ale jako nosný symbol lidské existence, rozhodování a střetu vůlí. Šachová partie se proměňuje v obraz soustředěného intelektuálního zápasu, v němž každý tah nese důsledky a odhaluje vnitřní napětí mezi jednotlivci. Kompozice je vystavěna kolem šachovnice, která se na bílé ploše stolu stává jakýmsi mentálním polem, prostorem koncentrace a myšlení. Tři mužské postavy nejsou jen aktéry hry, ale reprezentují různé polohy lidského bytí. Figura obrácená zády působí jako zprostředkovatel mezi divákem a scénou, postava v profilu ztělesňuje moment pochybnosti a vnitřního dialogu, zatímco starší muž nad šachovnicí představuje soustředěné vědomí, sledující důsledky jednotlivých rozhodnutí. Celek tak překračuje konkrétní situaci a stává se obrazem existenciálního stavu. Právě zde se otevírá souvislost s dobovým zájmem o literaturu Fjodora Michajloviče Dostojevského, jehož dílo Fillu v této době silně oslovovalo. Stejně jako u Dostojevského není ani zde člověk zobrazován v klidné rovnováze, ale v napětí, vnitřním konfliktu a neustálém rozhodování. Hra, podobně jako v jeho románech, nabývá rozměru osudovosti, v níž se střetává racionalita s iracionálními impulzy a kde je každé rozhodnutí zatíženo morální i existenciální vahou. Formálně obraz stojí na pomezí rodící se moderního umění ve střední Evropě. Filla vychází z konkrétního, každodenního motivu, který však podrobuje výrazné stylizaci a strukturální přestavbě. V tomto ohledu je patrný i odkaz Paula Cézanna, zejména jeho hráčů karet, kde se téma hry stává prostředkem k budování obrazové konstrukce a vztahů mezi objemy a plochami. Podobně i zde figura a prostor splývají v jednotnou, barevně plastickou strukturu, v níž barva přestává být pouhým popisem a stává se nositelem objemu i významu. Fillova malba je založena na napětí mezi strukturální výstavbou a expresivním účinkem. Tlumená barevnost, akcentovaná bělí stolu a kontrasty světla a stínu, soustřeďuje pozornost do středu dění a zároveň vytváří pocit ohraničeného prostoru. Tento prostor není pouze fyzickým interiérem, ale především projekcí mentálního a psychologického dění. Hráči šachu tak představují výjimečné dílo nejen v rámci Fillovy tvorby, ale i v širším kontextu českého moderního umění. Ukazují, jak se v rané fázi moderny propojuje zájem o formální problematiku obrazu s hlubokým existenciálním obsahem. Filla zde formuluje jeden ze základních principů české avantgardy, schopnost přetavit konkrétní motiv v obecně platný symbol, v němž se odráží napětí moderního člověka a hledání smyslu existence.