František Kupka

Pískaři na Seině

Olej na plátně, 70,5 x 70,5 cm, rámováno, datace 1907, signováno vpravo dole Kupka 1907.


Provenience:
Sbírka prezidenta Dr. Edvarda Beneše.

Vystaveno:

  • František Kupka 1871 - 1957, Praha, Národní galerie v Praze 20.3.-20.4. 1968, kat. č. 29, s. 24
  • Sváry zření/ Fazety modernity na přelomu 19. a 20. století/1890 -1918, Dům umění – Ostrava, 3. 12. 2008 – 28. 2. 2009.

Publikováno:

  • Emanuel Siblík, František Kupka, Musaion VIII, 1928
  • Ludmila Vachtová, František Kupka, Praha,1968, kat. č. 56, s. 228, obr. s. 230
  • Ludmila Vachtová, Frank Kupka - Pioneer of Abstract Art, New York 1968, kat. č. 56, s. 294, obr. s. 297
  • Agnes Husslein-Arco, Ludmila Lekeš, Vladimír Lekeš, Eliška Zlatohlávková, František Kupka: Catalogue Raisonné/Soupis olejomaleb, Praha, 2016, s. 120, kat. č. 067.

Opatřeno odborným posudkem od PhDr. Karla Srpa.

Vyvolávací cena:

15 500 000 CZK


Komentář PhDr. Karla Srpa:

Obraz Pískaři na Seině představuje vyvrcholení Kupkova prvého pařížského období, kdy byl silně přitahován realitou na pozadí rozšířených postimpresionistických motivů. Projevuje se v něm autorův zájem o smyslovou zkušenost, které dal pevnou kompoziční a barevnou podobu, vnitřní řád, který jej následně přivedl k nepředmětnému tvarosloví.

Co nás bezprostředně zaujme je čtvercový formát, jejž jako by si Kupka zvolil jako úkol, jak se vyrovnat s velmi obtížným formátem, s nímž často pracovali představitelé vídeňské secese a k němuž se často vracel v pozdější, abstraktní tvorbě, zejména od počátku třicátých let. Kupku zaujal každodenní pracovní motiv, velmi realistický, kterému však dal promyšlené výtvarné provedení, v němž pouze nepatrně naznačená Seina, nacházející se v pomyslném středu, svou modrou barvou, rozděluje práci na přední část, která je výrazně osvětlená, jak naznačují kupy písku, a zadní, pojednanou téměř expresivním rukopisem. Obraz však můžeme doslova sledovat od spodního okraje, abychom pronikli do způsobu Kupkova zřetelně se proměňujícího rukopisu, přecházejícího z krátkých, horizontálních tahů k vyjádření povozů s koňmi a k několika mužským postavám, otočeným zády, na jejichž oblečení Kupka uplatnil červenou jako pruh oddělující kalhoty od košile, kterou volně rytmizoval první polovinu obrazu. Co nejvíce na sebe upoutává pozornost je technický prvek jeřábu se zavěšenou přepravkou, který celou scénu dynamizuje výraznou diagonálou, vnášející do poklidného výjevu napětí. Prostřednictvím bezprostředního realismu překonal Kupka svůj předcházející symbolismus i ostré karikaturní sklony.

Námět, který si Kupka k obrazu zvolil, patřil k jedněm z nejrozšířenějších v impresionismu a postimpresionismu, kde k němu lze nalézt značné množství příkladů, Pískaři na Seině se zabývalo téměř ve stejné době i několik českých malířů, kteří navštívili Paříž.

K obrazu Kupka vytvořil několik působivých přípravných kreseb a zřejmě i několik olejových studií (jednu měl ve své sbírce Jindřich Waldes: Studie k obrazu Pískaři na Seině (Na Seině)).

Prvým majitelem tohoto obrazu byl prezident dr. Edvard Beneš, s nímž byl Kupka v kontaktu díky své výrazné legionářské činnosti během prvé světové války.

Zřejmě poprvé je obraz zmíněn v: Emanuel Siblík, Musaion VIII, 1928, kde se píše na s. 37: „Hromady písku u Seiny, olej, maj. Dr, Ed. Beneš“.

Po mnoha letech od Siblíkovy Kupkovy monografie, se na obraz upřela velká pozornost jednak na putovní výstavě Františka Kupky, jejíž jedna verze proběhla v roce 1968 ve Valdštejnské jízdárně (20.3. – 20.4 1968, č. k. 29), jednak díky monografii Ludmily Vachtové (František Kupka, č. k. 56). Zde byl poprvé zřetelně zařazen do Kupkova uměleckého vývoje.

Obraz Pískaři na Seině patří k nejvýznamnějším obrazům Františka Kupky z jeho raného období.

Díky tomu, že se v roce 2008 dostal zpět do Čech z Chicaga, stal se zároveň jedním z jeho nejvystavovanějších a nejreprodukovanějších obrazů. Obnovenou českou premiéru si odbyl na výstavě Sváry zření, konané v Galerii moderního umění v Ostravě v roce 2008, v jejímž katalogu byl reprodukován i s přípravnými skicami (obr. 212-214).


František Kupka

Český malíř a grafik František Kupka se narodil 23. září 1871 v Opočně a byl nejstarším z pěti dětí notářského úředníka Václava Kupky. Po ukončení základní školní docházky František Kupka nastoupil do sedlářské dílny Josefa Šišky, kde se měl naučit sedlářskému řemeslu. Už jako učedník si ale přivydělával malbou, například vývěsních štítů obchodů. Jeho mistr byl spiritistou a pravidelně doma pořádal seance, čímž bezpochyby ovlivnil i tehdy mladého Kupku.

Vyučenému řemeslu se Kupka tedy nevěnoval, místo toho si založil malý ateliér, kde počal malovat. Jeho obrazů si tehdy všiml dobrušský továrník a majitel likérky Josef Archleb, který se za Kupku přimluvil u jeho rodičů, a ti mu nakonec povolili studovat vytouženou malbu. Kupka tedy v roce 1886 odešel do Jaroměře, kde ho ředitel řemeslnické školy připravil ke zkouškám na Akademii v Praze. Ještě v témže roce byl František Kupka na Akademii přijat. Počátkem svých studií se zabýval především malbou historických a vlasteneckých námětů, jak tomu s ohledem na dobové požadavky v počátcích školení bývalo.

V roce 1891 odešel malíř do Vídně, kde svázal svá studia s Akademii der Bildenden Künste. V daném období své tvorby maloval především obrazy se symbolickými a alegorickými náměty a taktéž se zde seznámil s okultismem a spiritismem, a dokonce byl i spiritistickým médiem. V tomto případě se dá říci, že jeho zkušenost s tímto světem v mládí nebyla náhodou. Díky svému velkému talentu získal stipendium ke studiu v Paříži, kam posléze odešel v roce 1895.

V Paříži byl přijat na Académie Julian později také na École des Beaux-Arts, nicméně ke studiu si přivydělával volnou tvorbou a opět svůj malířský talent propůjčil i užitému umění. Navrhoval například průmyslové plakáty, tvořil také pro pařížské časopisy La Plume a L´Assiette au Beurre, a taktéž v roce 1902–1905 ilustroval monumentální Reclusovo dílo L´Homme et la Terre. V tomto období také napsal i řadu autorských textů s mytologickými náměty.

Kupkovo rané pařížské dílo charakterizují portréty, a zvláště alegorická témata, kterým přikládá mnohem větší význam. Díla často od autora obdržela výmluvné názvy, jako například Žena a peníze, Quad ad causam sumus, Homo sapiens nebo Antropoides. Pro Františka Kupku byl vždy důležitý osvětový přesah jeho díla. Důležitý byl pro něj i příběh, který pokaždé obsahuje sdělení a často má rozvrženou koncepci rozepsanou i v textové podobě. Kupkovo myšlení je takřka výchovně filozofické, jeho výsledné podání je alegorické. Z této doby pochází také jeho vlastní myšlenka:
"Máme všichni touhu po nějaké radosti – čistém nemateriálním pocitu blaha, a chtěl bych, aby každý, který tu věc (jež bude obraz) uvidí, aby to v něm podobné pocity vyvolalo."

V roce 1906 se Kupka usadil v Puteaux, ležícím na předměstí Paříže. V tomto roce také poprvé vystavoval na slavném Salon d'Automne, kde se prezentoval posléze mnohokrát. Mimo to jeho díla byla ke shlédnutí taktéž i na salonu Nezávislých. V této době se rovněž začal zajímat o moderní umělecké směry.

Je důležité podotknout, že Kupkovým odrazovým můstkem k modernímu vyjadřování se v malbě nebyla možnost využívání podnětů z nejrůznějších projevů soudobých vln moderních směrů. Malíř byl celou svou duší tvůrcem, hybatelem věcí, nikoliv pasivně přijímajícím nasbíraný materiál. Jeho díla se vždy místo odvolávání se na osobnost, odvolávala na ono směřování samotné, které následně Kupka přetavil do osobitého podání.

Příkladem Kupkova vyrovnání se, reflexí na moderní směr, v tomto případě s fauvismem, je podané dílo Pískaři na Seině (1907). Dílo patří k autorovu vrcholu prvního pařížského období, jenž již ztrácí realistické vyznění a nadechuje se k abstraktním horizontům. Důležitost tohoto díla potrhuje i to, že jednu z důležitých přípravných skic vlastnil i největší Kupkův sběratel Jindřich Waldes.

Cesta umění Kupku táhla dál k pohybu prostoupeného světlem, především pak v dané době rezonujícímu futurismu, jehož manifest si malíř přečetl v novinách Le Figaro, kde byl publikován v roce 1909. Kupka pod vlivem nově se formujících směrů začal vytvářet i vlastní, osobitou cestu k abstrakci, která následně vykrystalizovala v samostatný směr orfismu, jehož se malíř stal průkopníkem. Tento směr si vzal za cíl prostoupit umění hudbou a poezií. Kupka tehdy jako jeden z prvních malířů maloval nejen barvy a tvary, ale také světla a zvuky. Důležitý byl pro Kupku také dojem, který v něm vytvořené scenérie zanechaly.

Kolem roku 1910 Kupka začal experimentovat s barevnými spektry. Pracoval především s formáty, které ve svých optických studiích rozvinul Isaack Newton. Na základě inspirace Newtonem pak v letech 1911 až 1912 vytvořil řadu obrazů Newtonovy disky. Z podobných teorií vycházel rovněž Robert Delaunay, který definoval a pojmenoval již zmíněný orfismus. Kupkův malířský a intelektuální proces vyvrcholil rozměrným obrazem Amorfa - Dvoubarevná fuga, poprvé vystaveném na pařížském Podzimním salónu v r. 1912.

V roce 1914 začala, dobově pojmenována, Velká válka, dnes známá jako První světová. Vážnost a úcta ke státním, národním a vojenským symbolům, národní smýšlení přímo spojené s bojem národů za nezávislost, demokracii a svobodu v dané době zasáhlo i Františka Kupku. Umělec, i když již dlouhá léta žijící mimo svou vlast, okamžitě využil příležitosti aktivně se zapojit do běhu dějin a neváhal narukovat do války, a to ve věku 43 let. První světovou válku Kupka strávil coby dobrovolník nejprve ve francouzské cizinecké legii a posléze ve zformovaných československých legiích. Dokonce byl malíř při bitvě u Aisne raněn. Za svoje zásluhy dokonce Kupka dostal hodnost kapitána a byl odměněn Řádem důstojníka Čestné legie.

Kupka byl jedním z organizátorů československé legie ve Francii. Malíř zažil nejen hrůzu příkopové války, ale později se i intenzivně zapojil do diplomatického pole. Jako předseda České kolonie v Paříži úzce spolupracoval se zástupci našeho zahraničního odboje Tomášem Garrigue Masarykem, Milanem Rastislavem Štefánikem a v neposlední řadě i s hybatelem české zahraniční politiky, Edvardem Benešem.

V Paříži byl započat úzký a přátelský vztah malíře Františka Kupky s pozdějším vůdcem Československé zahraniční politiky, předsedou vlády a pozdějším druhým Československým prezidentem. Tento výjimečný vztah představuje i nabízené plátno Pískaři na Seine (1907), které měl Edvard Beneš ve své osobní umělecké sbírce. Edvard Beneš Kupkovy díla jinak nakupoval pro sbírky správy Pražského hradu a není náhodou, že Pískaře na Seine měl Beneš v osobním vlastnictví. Toto plátno, jenž osobitě interpretuje francouzský námět, lze chápat i jako citové provázání obou mužů, jak Beneše, tak Kupky, právě s Francií. K zemi, ke které oba muži velice tíhli a vzhlíželi.

František Kupka svým úsilím podporoval československé legionáře a vznik Československa nejen svým národním zanícením a diplomacií, ale i svou tvorbou, která se skví v mnoha návrzích praporů, uniforem či státních znaků. Dokonce vydával tematický bulletin národního ražení.

Roku 1915 byl Kupka jmenován profesorem Akademie v Praze. Jeho umělecké a intelektuální vytížení zapříčinilo jeho neustálé cestování mezi Paříží a Prahou, a tak si od r. 1920 vyjednal možnost dohlížet nad stipendisty přímo v Paříži.

V letech 1919 až 1938 byl Kupka podporován svým velkým přítelem, slavným podnikatelem Jindřichem Waldesem, který vlastnil jednu z nejrozsáhlejších sbírek Kupkových obrazů vůbec.

V roce 1931 se Kupka stal jedním ze zakládajících členů hnutí Abstraction-Création, a v roce 1936 bylo jeho dílo zahrnuto na výstavě Kubismus a abstraktní umění, kterou pořádalo Museum of Modern Art v New Yorku.

Vůbec první velká retrospektiva díla Františka Kupky byla uspořádána v roce 1946 v pražské galerii Mánes. Zde se opět střetly cesty malíře s tehdy již v druhém období sloužícího československého prezidenta Edvarda Beneše. Ten, jako velký obdivovatel Kupkova díla, zavítal hned první den podpořit svou účastí malířovu celoživotní retrospektivu, a to i s manželkou Hanou.

Na popud prezidenta Beneše byla velká část výstavy nakoupena do národních sbírek. Tento krok je možné si vysvětlit jako projev velké úcty státníka vůči dílu Františka Kupky a jeho podpory a uznání jeho tvorby.

V roce 1946 se Kupka taktéž poprvé zúčastnil Salonu des Réalités Nouvelles, kde následně malíř pravidelně vystavoval až do své smrti.

Kupkovo dílo a jeho hluboký přínos umění byl opravdu uznán až v 60. letech 20. století. Dnes, po mnohých světových výstavách jeho díla, patří obrazy Františka Kupky mezi nejdražší díla českých umělců, a to jak na českém, tak i světovém trhu s uměním.

odkaz na položku

tisk | print