Olej na kartonu, 35 x 22 cm, rámováno, datace 1912, signováno vlevo dole AProcházka 1912.
Opatřeno odborným posudkem PhDr. Karla Srpa.
Opatřeno odborným posudkem PhDr. Marcely Macharáčkové.
Vystaveno:
Antonín Procházka, Galerie výtvarného umění v Uherském Hradišti, 1963, č. k. 16.
Publikováno:
Antonín Procházka, Galerie výtvarného umění v Uherském Hradišti, 1963.
Marcela Macharáčková, Antonín Procházka, Obecní dům, Praha 2002, s. 310, č. soupisu O 105.
Provenience: Prvním majitelem díla byl osobní přítel autora a významný sběratel J. H. Štěrba.
Z posudku PhDr. Karla Srpa:
Tento kubistický olej je východiskem k jednomu z nejslavnějších obrazů Antonína Procházky - Hamletovi, který je ve vlastnictví Národní galerie v Praze. Jeho autonomní, velmi promyšlený ráz z něho dělá již definitivní dílo, ve kterém dominují výrazné psychické vlastnosti, zasahující do tvarosloví, patrné z tváře, jejíž objem se láme do mnoha pronikajících se obrysů, z vlasů, které kolem postavy vytvářejí téměř auru, a z výrazného gesta rukou. Procházka chtěl vyjádřit svár uvnitř slavného hrdiny, vložit do něj silné pnutí, téměř vyvolával zdání, že propojil dvě osoby v jednu. Malba je vrcholnou ukázkou „české kuboexpresionistické školy“ řečeno termíny Miroslava Lamače. Pro diváka je důležité Procházkovo pojetí světla, které ozařuje pravou část tváře, zatímco tělo tone ve stínu. Za důležitý moment je třeba uvést propojení figury a pozadí, které jsou sloučeny v jeden dynamický celek způsobem výrazného malířského rukopisu. Hamlet tudíž dává nahlédnout nejen do ikonografie tehdejší Skupiny výtvarných umělců, obracející se k stěžejním existenciálním výjevům, ale zároveň je skvělou ukázkou modernistického zvládnutí postavy, která se pohledu diváka vydává a současně se před ním skrývá. Tento dvojí pohyb byl pro Procházkovy práce příznačný.
Figurální rozklad, inspirovaný aktuálními evropskými tendencemi, není založen na formálním experimentu, ale na snaze vyjádřit vnitřní drama lidské existence. Hamletova tvář je budována ve fragmentech a přechází z prostoru do prostoru tak, jako by se odehrávala v několika rovinách vědomí zároveň. Jemně odstupňovaná barevnost pracující s tóny červenohnědé, okrové, zelené a modravé vytváří dynamiku, která umocňuje psychologický účinek výjevu. Důležitým prvkem je také Procházkova práce s gestem. Ruce postavy spočívají na hrudi a naznačují napětí i soustředění. Hamlet je představen jako bytost, v níž probíhá boj mezi otázkou a odpovědí, mezi vůlí a pochybností. Tato introspekce činí z postavy obecný symbol lidské existence a jejího neustálého tázání. Obraz nevytváří iluzivní prostor. Postava je zasazena do prostředí, které představuje spíše psychickou krajinu než konkrétní dějiště. Vztah k soudobé avantgardě je zřetelný, ale Procházka nikdy nebyl epigonem francouzských vzorů. Podněty z kubismu a expresionismu přetvářel do osobního výtvarného jazyka. Linie, barva a tvar zde nejsou pouhou výtvarnou strukturou, ale nesou význam a myšlenku. Oba obrazy Hamleta patří k nejcennějším dokladům Procházkovy rané modernistické fáze. Ukazuje jeho schopnost spojit výrazovou odvahu s hlubokou citlivostí vůči tématu. V malém formátu zachytil autor mimořádnou intenzitu, která předznamenává sílu jeho pozdějších děl.