Kov, dřevo, 76 x 45 cm, datace – pol. 60- let 20. st., zezadu opatřeno štítkem s přípisem s určením.
Významný český sochař, malíř, kreslíř a překladatel, v letech 1934–1941 navštěvoval gymnasium, reálku a obchodní akademii, učil se knihkupcem. V r. 1941 ho zatklo gestapo za činnost v ilegální skupině komunistické mládeže, až do konce války byl internován v koncentračním táboře Terezín a Mathausen. Mezi lety 1945–1950 studoval UMPRUM v ateliérech u prof. F. Tichého a E. Filly. V mládí se inspiroval surrealismem, ale teoretici umění jej řadí do širokého proudu postavantgardy. V r. 1950 přerušil studia a živil se jako propagační referent, později jako redaktor v nakladatelství Svoboda. V r. 1953 přesídlil do Bratislavy a věnoval se překladatelské činnosti. V 60. letech cestoval a zúčastnil se např. keramického semináře v Gmundenu (Rakousko) a sochařského symposia v St. Margarethenu (Rakousko). Jeho asambláže vznikaly postupně od r. 1962 a jsou považovány za důležitou a typickou část díla. Jako materiál používal především nalezené dráty, kovové destičky, plechy, prkénka, dřevěné špalíčky, ale i různé druhotné suroviny – dvířka, hřeby a šrouby. Tyto naprosto nepotřebné, poškozené, většinou zahozené předměty uvedl do nových kontextů jako věcné fragmenty neznámého světa a autentické svědky lidského bytí. Jeho informelně směřovaný projev však nikdy nesklouzává k snad až drásavě existencionálnímu dramatu, ale vychází z významových možností materiálu jako zdroje asociací následných interpretací. V r. 1969 emigroval a usadil se ve Vídni. Mezi lety 1972–1974 působil jako pedagog na AVU ve Stuttgartu. Jeho dílo vznikalo v širokém časovém rozpětí od přelomu třicátých a čtyřicátých let až do roku 1997, kdy mu několik měsíců před smrtí nemoc už nedovolila pokračovat v tvorbě. Upozorňoval na nelineární koncept své tvorby, když kladl důraz na Heideggerovu úvahu o labyrintu, o pohybu ve spirále. Východ z labyrintu byl pro Sekala umístěn v jeho středu. Tam směřoval kruhovým pohybem, v němž se stále znovu, byť pokaždé na nové úrovni dotýkal svých témat. Nikdy se neztotožnil s žádným hnutím, tendencí ani skupinou a zůstal výrazným solitérem. Kromě soch se věnoval také obrazům, specifickým materiálovým asamblážím, objektovým konstrukcím, kresbám, kolážím a fotografiím. Výrazně uspěl také na poli knižní grafiky. Svou tvorbu systematicky zpracovával formou pasáží ve svém deníku, které publikovala ve své monografii historička umění Marie Klimešová. Sekalovo dílo v Česku bylo plně rehabilitováno až recentně, kdy proběhly rozsáhlé výstavy v Muzeu umění v Olomouci a v Alšově jihočeské galerii v Hluboké nad Vltavou.
Autor viz Ch 8/324.