Olej na plátně, 116 x 73 cm, rámováno, datace 1955, signováno vpravo dole Toyen 55.
Opatřeno odborným posudkem PhDr. Karla Srpa.
Provenience: Z rodiny paní Therese Jaouen.
Vystaveno:
Toyen, Galerie A´ l Etoille scellée, 1955, č. k. 9;
L´ aventure de l ´art abstrait, Muséé des Beaux Arts de Brest, 2011, reprodukováno v katalogu str. 86.
Komentář PhDr. Karla Srpa:
Obraz pochází z poloviny padesátých let. Podle dosavadní znalosti díla Toyen z té doby by jej bylo možné označit za zlomový, neboť autorka již překonala počáteční vstup na pařížskou uměleckou scénu, jež po roce 1945 směřovala více k abstrakci než k surrealismu, a začala vytvářet nosné předpoklady pro své vrcholné práce ze druhé poloviny padesátých let. Jejím hlavním námětem se stalo plynutí, jenž v tomto případě zastupovala metafora vody. Obraz sleduje rozjitřenou pocitovost Toyen. Několik vertikálních útvarů je náhle přibližně v polovině plátna zúženo, takže vzniká dojem jako by šlo o dva samostatné, pouze špičkami se dotýkající útvary. Toyen jimi vyjadřovala plynutí i stavy úzkosti. Třem těmto výrazným útvarům uprostřed, jež se zhmotňují v bodě svého vyvrcholení, ještě sekundují další dva po levé a pravé straně, jejichž kapkovité útvary mohou nabývat krystalinické formy. Vlastní výjev má výraznou, mnohoznačnou biomorfní povahu, která je umocněná jednak tím, že tyto útvary ještě vrhají stín, čímž Toyen výrazně prohloubila vnitřní prostor obrazu, jednak barevností, která je mimořádně bohatá a klade nároky na divákovu zkušenost: probíhá od modří vlevo přes vegetabilní zeleně uprostřed až po šedobílé na pravé straně. Každému útvaru, odkazujícímu k osobité přírodní mytologii, dala Toyen vlastní hodnotu, pracovala s jeho objemem, doslova jako by jej znázornila zakroucený a v jednom případě dokonce při spojení protilehlých tvarů neváhala uplatnit ostřejší barevnost, když spojila červený a modrý hrot. Toyen si tak v tomto obrazu vytvořila určitou tvarovou konstelaci, k níž se během doby vracela a v podstatě se v její paměti uchovala až do pozdních let, jak naznačují závěrečné autorčiny obrazy.
Název obrazu a vročení Toyen rovněž vepsala na zadní lištu blindrámu, jak to dělala u prací z pařížského období. Obraz byl poprvé vystavený na samostatné výstavě Toyen v roce 1955 v galerii A´ l Etoille scellée (č. k. 9). Po smrti původního majitele byl vystavený na výstavě L´ aventure de l ´art abstrait, Muséé des Beaux Arts de Brest, 2011. V katalogu této výstavy byl zřejmě vůbec poprvé reprodukován (repr. 86).
Mimořádně odvážná a intenzivní malířka, grafička a ilustrátorka, která patří k nejtalentovanějším autorkám moderního umění. Studovala dekorativní malbu u E. Dítěte na UPŠ v Praze. Osudovým se pro ni stalo setkání s malířem J. Štyrským v r. 1922. R. 1923 se stala členkou legendární umělecké skupiny Devětsil. V letech 1925-29 pobývala s J. Štyrským v Paříži, kde společně v roce 1925 vyhlásili vlastní směr - artificialismus. Během pobytu se seznámili osobně s A. Bretonem a P. Eluardem. R. 1934 byla zakládající členkou Skupiny surrealistů v ČSR. Během protektorátu byl surrealismus zakázaným uměleckým projevem. R. 1947 odjela natrvalo do Paříže, kde vstoupila do Bretonovy skupiny. Na počátku své tvorby vycházela z puristicky modifikovaného kubismu, který v r. 1925 opustila. Krátce se pak věnovala geometrické abstrakci, které se v pol. 20. let věnoval také širší okruh pařížské avantgardy. Její společný výtvarný názor definovaný se Štyrským spočíval ve ztotožnění malířství s teigovským pojmem poezie ve smyslu svrchovaně svobodné tvorby, kterou Štyrský přirovnával k elektrickému jiskření, jímž osobnost vyjadřuje svou afektivitu. Na počátku 30. let se v její tvorbě z plošné, bezpředmětné barevné struktury začínají vydělovat plastické novotvary a záhadné objekty volně spočívající nebo plující v prohlubujícím se prostoru. Tímto obdobím imaginárních krajin se uzavírá vývojová dráha artificialismu a zároveň si zde připravuje přechod k surrealismu. V druhé polovině 30. let dochází u Toyen k další konkretizaci obrazové skutečnosti, která obdařuje její nové fantomy děsivou reálností a přesvědčivostí. V Paříži pokračovala ještě nějaký čas v rozvíjení metody magického realismu, s níž se rozloučila až na počátku 50. let. V 60. letech opět zkonkrétňuje svou vizi v enigmatických obrazech s libidinální zvířecí symbolikou. Zároveň se zvýšenou měrou věnuje koláži, grafice a ilustracím knih svých surrealistických přátel (Péret, Dupray, Ivsic, Le Brun).
Autor viz T 2/601, B 10/255, NEČVU 2/866.