Malba temperou na plátně adjustovaném na masonitu, 34 x 46 cm, rámováno, datováno 1948, signováno vlevo dole Jan Zrzavý.
Zezadu opatřeno autorskými přípisy s určením a výstavním štítkem XXIV. mezinárodní bienále v Benátkách.

Vystaveno:
XXIV. mezinárodní Bienále v Benátkách konané v roce 1948, zezadu dílo opatřeno výstavním štítkem,
Jan Zrzavý, dílo 1907 – 1962, leden – březen 1963, Mánes Praha, č. kat. 182,

Publikováno:
Miroslav Lamač, Jan Zrzavý, Praha1980, č. kat. 149,
František Dvořák, Jan Zrzavý, Praha 1965, č. kat. 54,
Dalibor Plichta, La Peintre Jan Zrzavý, Praha 1958, č. kat 52,

Provenience:
Sbírka akademika Ing. Ctibora Blatného, získáno z ateliéru autora,

Sám malíř zaznamenal vícekráte na rubu svých obrazů technický popis své osobité vrstevnaté malby včetně jejího případného čištění. Je známo, že Zrzavý studoval staré mistry, jejich často i zapomenuté postupy a pracoval zvláště temperou jako základní technikou dlouhých staletí. Ta má oproti olejomalbě nepopiratelnou výhodu světlostálosti, výrazové jasnosti i trvanlivosti. V Zrzavého podání jde o skutečnou renesanci této techniky a dá se říci, že jí jsou malovány jeho klíčové obrazy středního tvůrčího období. Vynikají pečlivou přípravou podložky, podkresbou, ale také rafinovaným lakováním a adjustací, nejednou autorskou. Proto jde i v případě tohoto obrazu o suverénní autentikum a dobově doložený originál zapůjčený na bienále do Benátek roku 1948, jak dokládá i výstavní štítek.

Malíř a ilustrátor, jeden z nejosobitějších českých umělců 20. století, studoval krátce u E. Dítěte na UPŠ v Praze. Expresionistické počátky jeho tvorby spočívaly na symbolistním základu, který se bude projevovat v celé jeho duchovně založené tvorbě. Od r. 1910 vystavoval se skupinou Sursum, v r. 1917 se stal členem Tvrdošíjných, vyrovnává se i s impulsy kubismu. Pro jeho tvorbu určující bylo však setkání s dílem Mistra Třeboňského a Leonarda, zároveň ale i literatura J. Zeyera, k níž se vracel i jako ilustrátor. Námětově se jeho tvorba podstatně obohacuje návštěvami Benátek a Bretaně, zároveň se s obzvláštní něhou obrací ke kraji svého rodiště. Jeho kresby, jimiž často doprovázel i literární díla (Mácha, Erben, Zeyer, ad.), mají charakter definitivních děl nebo tvořily obrazové alternativy. J. Zemina: Svět J. Zrzavého, Praha 1963, M. Lamač: Praha 1980
Autor viz T 2/738, TD 219, V 5/215, TB 36/466, B 10/921, NEČVU 2/960.
Anna Pravdová, Bretaň Jana Zrzavého, NG v Praze 2008, katalog k výstavě 23. června – 21. září 2008, NG Praha 2009, Z úvodní statě:

Poprvé se do Bretaně Jan Zrzavý podíval v roce 1925, snad na popud Petra a Jaroslava Křičkových, velkých milovníků Bretaně. Bylo to setkání vskutku osudové. „Když jsem poprvé vkročil do Bretaně, bylo to, jako by se mi krásný sen náhle uskutečnil…jako po dlouhé a trapné pouti zakotvil konečně u cíle svých tužeb, našel jsem konečně to, po čem jsem celý život toužil a co jsem miloval.“

Návštěva Bretaně Zrzavého hluboce zasáhla a od té doby sem jezdil pravidelně a její drsnou a větrnou krásu zachycoval ve svých kresbách a obrazech. Zrzavého oblíbenými místy, s nimiž se setkáváme i v jeho tvorbě, byl přístav Camaret, ostrov Ile de Sein, staré městečko svatého Ronana Locronan a kamenité bretaňské pobřeží s bárkami pohupujícími se na vlnách přílivu či ležícími na mokrém písčitém břehu v době odlivu.

Na Ile de Sein strávil v roce 1934 celé tři týdny a napsal odtud malířce Věře Jičínské, že je to „nevyčerpatelná pokladnice Krásy, bohužel nad síly a možnosti mého malování.“ Nad nemožností zachytit na ploše obrazu či kresby pravou tvář Bretaně si Zrzavý posteskl vícekrát:“…pro mne však malíře, je tento ostrov vytoužený ráj, nevyčerpatelná pokladnice tvarů a barev. Obzvláště barev, jaké bohatství, jaká jemnost tónů, jak široká stupnice! Od tmavých, teple sametových černí, přes tmavé šedé až k šedím bledým a namodralým, od černých, červenavých nebo narezavělých hnědí k žlutím světlým, téměř nepostižitelným, od pálených pochmurných a mdlých zelení až k průzračnosti světle perleťové zeleně obzoru a povrchu moře v dáli. Jsou radostí, ale také zoufalstvím malíře, protože žádná paleta je nemůže vystihnout.“

„Viděl jsem několik krajů Evropy, ale žádný z nich neodpovídal představě, kterou jsem si o nich předem utvořil. Ale když jsem poprvé vkročil do Bretaně, bylo to, jako by krásný a blažený sen se mi náhle uskutečnil. Jaká nádhera, ty malé barevné bárky, pohupující se vesele ve vesnickém přístavu na jasném moři…Co jsem v dětství nejvíce miloval, skály a vodu, co bylo náznakem a příslibem budoucnosti, našel jsem zde nádherně uskutečněné v nekonečném bohatsví a plnosti.“