Olej na papíře, 16,5 x 21 cm, rámováno, datace 50. léta 19. st.
Opatřeno odborným posudkem PhDr. Naděždy Blažíčkové – Horové.
Publikováno:
Max Haase Wranau, Praha 1922, str. 49, č. kat. 95.
Komentář PhDr. Naděždy Blažíčkové – Horové:
Osobitě pojaté drobné přírodní záběry plné melancholického sentimentu a emocionality nedatoval a pokud signoval, tak jen ligaturou psaným monogramem. Předložená práce je názorným dokladem jeho mistrovského malířského rukopisu, své krajinářské scenérie Piepenhagen vytvářel za pomoci rozplývavého světla měkkým štětcovým podáním. Maloval krajinu většinou tichou, zasněnou, nerušenou člověkem, s oblibou zachycoval hradní zříceniny, častěji dle vlastní fantazie, konkrétní české hrady nebo krajinu zachycoval jen výjimečně. Předložená Zřícenina s Kokořínem byla součástí známé a rozsáhlé sbírky Maxe Haase von Wranau a byla publikována v katalogu této výstavy.
Významný malíř krajinář, mistr romantických kompozic a nálad, studoval u krajináře J. H. Wuesta v Curychu. Od r. 1910 se trvale usadil v Praze. Od dvacátých let se intenzivně věnoval krajinářství. Jeho varianty horských krajin a jezer mají snový charakter, podtržený jemnou barevností a přízračnou světelností. Přátelil se s J. Navrátilem, který mu byl také blízký malířským stylem a A. Stifterem, rakouským krajinářem a básníkem biedermeierovské vize přírody. Od 30. let obrazy nedatoval a autorskou signaturu změnil na ligaturou psané AP. V této době si také vypracoval svůj příznačný malířský styl, který podpořil studijními cestami po krajinách v Německu, Belgii a Francii. Neustále obměňoval pohledy na horská údolí s jezery a řekami, na hradní zříceniny na skalách, na vodní hladiny se zrcadlením úplňku, na lesní cesty ozářené měsíčními nebo slunečními paprsky, ale také na zasněžené scenérie. Koncem 50. let se na jeho obrazech přestala objevovat početnější stafáž, jen osamělý poutník oživuje krajinu. Ve svých romantických kompozicích převážně komorních rozměrů, vytvořených chvějivou barevností, vyjádřil svůj únik do snění a k přírodě. Podle vzpomínek dcery Charlotty, maloval i v ateliéru. V závěru tvorby se Piepenhagen snažil o zásadní barevné scelení a přistoupil k redukci na černou a bílou. Peiepenhagenova tvorba byla už za jeho života velmi oblíbená, mezi její obdivovatele patřil třeba J. Neruda a dodnes se těší neutuchajícímu zájmu uměnímilovné veřejnosti.
Autor viz T 2/269, TB 26/598, B 8/313, NEČVU 2/611.